Starověký římský kalendář měl jen deset měsíců a začínal 1. března, což se odráží v anglických názvech některých měsíců, které pochází z latiny: září (september – sedmý), říjen (october – osmý), listopad (november – desátý), prosinec (december – desátý). Kolem roku 713 př. n. l. byly, podle tradice králem Numou Pompiliem, k měsícům v roce přidány leden (Januarius) a únor (Februarius) společně s doplňkovým měsícem Intercalarisem. Rok použitý v datování byl konzulárním rokem, který začínal dnem, kdy konzulové poprvé vstupovali do svého úřadu – to bylo roku 222 př. n. l. uzákoněno na 15. březen, ale roku 191 př. n. l. bylo toto datum přesunuto na 1. leden. Stalo se tak zřejmě vydáním tzv. Aciliova zákona (Lex Acilia), který zrušil cyklus upravující systém obyčejných a přestupných let a úpravu roku nechal na libovůli pontifiků. Zároveň tedy i změnil datum začátku římského úředního (konzulského) roku. Prvním úředním rokem, který začínal 1. lednem byl rok 190 př. n. l.. Vzhledem k tomu, že podle tohoto roku byly datovány úřední písemnosti a navíc občanský rok byl v téže době ponechán na libovůli pontifiků, získával postupně 1. leden stále větší význam a zatlačoval stále více 1. březen, což byl počátek občanského roku. V roce 45 př. n. l., kdy Julius Caesar zavedl juliánský kalendář, byl vypuštěn měsíc Intercalaris; 1. leden však byl nadále prvním dnem nového roku. Tento den pak jako první den roku uznávali i raní křesťané. Představitelé církve však měli k uvedenému datu výhradu, protože nemělo žádný vztah ke křesťanství a navíc se v daný den konaly bujaré slavnosti. Koncil v Toursu roku 567 dokonce prohlásil začátek roku 1. ledna za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Protože se však tento zvyk přes několikeré zákazy papežů nepodařilo vymýtit, snažila se církev tomuto dni dát náboženský význam. Tím se stal svátek Obřezání Páně (Circumcisio Domini). Uznán jako začátek roku církví byl nejdříve v církevním právu. Do stanovení začátku roku na 1. leden papežem Inocencem XII. roku 1691 byl však ve velké části Evropy za počátek roku považován také 6. leden.
Ve středověké Evropě však bylo jako začátek juliánského roku používáno i mnoho jiných církevních svátků římskokatolické církve:
Starověký římský nový rok 1. března byl používán v Benátské republice do jejího zničení roku 1797 a v Rusku od roku 988 do konce 15. století. Počátek roku byl v souladu s církevní tradicí posunut na 1. září, ale roky se stále počítaly od stvoření světa.
1. září jako první den nového roku se používal v Rusku od roku 1492. Takto se oslavoval po dvě stě let než zvláštní vládní nařízení cara Petra I. z 19. prosince roku 1699 zavedlo počítání let podle křesťanského letopočtu (dříve se roky v Rusku počítaly od stvoření světa) a zároveň se za začátek roku stanovil 1. leden. Petrovo nařízení mělo název: O psaní napříště od 1. dne 1700 ve všech listinách léta po narození Krista, a ne od stvoření světa. Přesto však byla povolena výjimka, jak je možno zjistit na konci dokumentu: Ale komu se zachce psát obě léta, po stvoření světa i po narození Krista, pořadí si zvolí. 1. září se jako počátek roku používal také v Byzantské říši.
Od 17. století římskokatolický církevní rok začíná začíná prvním dnem Adventu, nedělí, která je nejblíže dni sv. Ondřeje (30. listopad).
Podzimní den rovnodennosti (obvykle 22. září) je „novoroční den“ francouzského revolučního kalendáře, který byl používán v mezi roky 1793 a 1805. Tento den se nazýval primidi Vendemière, první den prvního měsíce.
Staří Slované používali lunisolární kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce, zatímco délka měsíců podle fází Měsíce. Měsíční kruh začínal novoluním připadajícím na 24. prosinec předchozího roku. Nový rok se slavil 25. prosince, tedy ve dnech zimního slunovratu. I po příchodu křesťanských misionářů byl českou panovnickou kanceláří používán vánoční datovací systém, tj. systém, kdy nový rok připadl na 25. prosinec. S přestávkou ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století byl tento systém používán až do doby vlády Václava IV.. Kancelář pražských arcibiskupů ho používala důsledně až do roku 1365, a proto byl také nazýván stilus Pragensis. Přese všechno, jeho používání přežívalo až do 16. století, jak je možno poznat z panovnických a soukromých písemností. 1. leden se jako Nový rok objevil v českých zemích za Přemysla Otakara II. a Václava II. v diplomatických pramenech. V narativních (na příběhy orientovaných) pramenech však s tímto počátkem roku ve své kronice počítá již Kosmas. Následující kronikáři se ho však většinou nedrželi. Českými zeměmi se začal více šířit až v 15. století a ve století následujícím se 1. leden ujal nejspíše vlivem římského práva a díky tisku kalendářů. Nový rok jako církevní svátek byl s konečnou platností v římskoněmecké říši zaveden za Ferdinanda II.. Tím byl vlastně s konečnou platností oddělen občanský rok od roku církevního.
Gregoriánský nový rok (a všechny ostatní dny) jako první na celé Zemi přichází na ostrov Kiritimati (Vánoční ostrov) nejvýchodnější ostrov z ostrovů státu Kiribati v centrálním Pacifiku.